No name (1999)

Posedlý optimismem
nasedá do vlaku.
Pojede dlouho.

Neví, co ho čeká.
Kašle na to.
Má svou víru.

Má dobré pocity.
Je jedno ucho
téhle planety.

A přitom padá.
Dolů, do černoty.
Do nitra duše.

A nepřestane věřit,
že někam dojede.
Je mladý.

Není se čemu divit.
Ustojí? Chvíli!
Poslochá muziku.

Ta neposlouchá jeho.
Ale je mu to jedno.
Vlastně si to neuvěšdomuje.

Vnímá. To ano.
Ale co když špatně?
Neodhadne situaci.

Možná skončí v blátě.
Nebo ve sračkách.
V ulicích Holešovic.

Usmívá se. Hezky.
Má to v kapse.
Vyzrál na všechny.

Dává to najevo.
Je upřímný.
A přitom klame.

Má dobré pocity.
Není se čemu divit.
Je mladý.

(Jen podotýkám, že toto, bylo oprvadfu napsáno v roce 1999. Pokud si přečtete anabázi pražskou, tak