Struny (2008)

Struna ke struně
přitáhla se...
Prohnuly se beze zvuků.

Ta první rozezněla druhou,
ta druhá rozezněla první.
A tóny hebce znějí duhou
a struny spokojeně vrní.

Tak struny zvučí spolu
a všechno krásně ladí,
akordy v duru, žádný v mollu,
ta první druhou, ta druhá první hladí.

Když jedna povolí se trochu,
ta druhá pootočí směrem,
kde tóny líbezné jsou uchu,
kde jsou vzájemně si sérem.

Hrají si spolu ódy
a nevnímají času
a mimo všechny módy
si šlapou svoji trasu.

Náhle však jedna praskne
a oba konce vlají,
ta druhá zachytí je
a snažíc se je pojí.

Ta snaha marná zdá se,
první pojit se již nechce,
však struna nevzdává se,
kolíčkem dál točí těžce.

První struna zatím
se přitahuje k jiným
a zkouší jiné tóny,
jenže akord není silným.

Po čase to struna vzdává,
snažení je marné, marné.
Započíná odolávat,
hledá tóny jiné, snadné.

První struna natahuje
pozici již ztracenou.
Tóny známé brnká, hraje,
leč s mizernou odezvou.

Struna ke struně
přitáhla se...
Prohnuly se beze zvuků.

Ta první rozezněla druhou,
ta druhá rozezněla první.
Teď již tóny nezní duhou.
Akord v mollu, samé trní.

Linie (2008)

Přeťatá linie,
životní stav.
Povadlá lilie
i dobrý mrav.

Přeťatá linie,
vše má svůj řád.
Oříšek pinie,
dost rychlý spád.

Přeťatá linie,
zachovej styl.
Trocha alchymie,
už abych byl!

Přímá (2008)

Zase tak přímá,
vlevo i vpravo,
pravda si dřímá,
stejně tak právo.

Zase tak přímá,
nahoře dole.
Poctivě příjmám,
ačkoli bole.

Zase tak přímá.
Naprosto všude.
Bolest mě ždímá,

Poison (2003)

I belive in my soul,
that's Eve who I love,
but I am near a miserable anxiety.

Her voice is my poison.
Her face is my poison.

But I belive in my soul,
that's Eve who I love...

Blue (2006)

I want be blue,
and you?
Red, green,
pink or violet?
Please scream,
why be silent?

I want be blue,
and you?

Smrt... (2006)

Po tenkém ledu
brzy pojedu.
Lehkým krokem vpřed,
zase jsem se splet.

Laxnost a pak pád,
nahoru se drát.
Vstříci osudu.
Už tu nebudu.

Nebudu se bát,
mladý umírat...

Po hrubém ledu
ještě nejedu.
Radši čelem vzad
než pak vrávorat.

Otoč hlavičku
na starou dušičku.
S dřevěnou holí,
koho to bolí?

Pak budu se bát,
nerad umírat...

Vyjetá (2007)

Vyjetá na piku zdá se býti
a trochu moudra
a trochu porna,
jenže ten úsměv, ten je k zblití!

Marnost (2004)

Ach krásko nad zemí,
marné je vábení
barevných slov.

Ach krásko nad zemí,
oó jaké trápení,
když cítím tvůj kov.

Ach krásko nad zemí.
Bolest už nelení
a ve spánku mě ruší.

Ach krásko nad zemí,
podej mi lepení,
ať zacelím si duši.

Hra (2007)

Tohle je jenom taková hra,
a ta hra nemá pravidla.
Struny si mačkám, jak se mi chce.
Nemůžete říct ani B (ani A).

Tohle je totiž taková hra.
Zas ta co nemá pravidla.
Tuhletu hru tu já chci hrát.
Ač je to blbost na kvadrát.

Tohle je totiž taková hra.
Bez pravidel, co vymýšlím já.
Tuhletu hru bych já Vám přál.
ANARCHII, kde já jsem KRÁL!

Sen (2006)

Usínám líný,
procitám posilněný,
jelikož v noci
oddávám se snění.

Tam se to vlní,
prolíná a točí.
Nabíjí, září.
Ve víru, v kolotoči.

Sen se mění dál...

Barevně rychle
otáčí se stránky.
Pocitů vzdechů
tajuplné plánky.

Rozkoše, stény
mísí se v davu s děsem.
S výkřiky do tmy,
podivné masky plesem.

Sen se mění dál...
a já ho nestíhám...

Rozchod (2007)

Oči pro pláč,
pláče není.
Špatné snění.
Uvědomění.

Lehký dotek
a on zmizel
hledám svízel,
už se nenabízel.

Dlouhý výlet.
Výlet skončil.
Kam jsem skočil?
Ani se nerozloučil.

Kroutím ksichtem.
Ksichtem zpuchlým.
Rty neztichly.
Neuroním.

No name (1999)

Posedlý optimismem
nasedá do vlaku.
Pojede dlouho.

Neví, co ho čeká.
Kašle na to.
Má svou víru.

Má dobré pocity.
Je jedno ucho
téhle planety.

A přitom padá.
Dolů, do černoty.
Do nitra duše.

A nepřestane věřit,
že někam dojede.
Je mladý.

Není se čemu divit.
Ustojí? Chvíli!
Poslochá muziku.

Ta neposlouchá jeho.
Ale je mu to jedno.
Vlastně si to neuvěšdomuje.

Vnímá. To ano.
Ale co když špatně?
Neodhadne situaci.

Možná skončí v blátě.
Nebo ve sračkách.
V ulicích Holešovic.

Usmívá se. Hezky.
Má to v kapse.
Vyzrál na všechny.

Dává to najevo.
Je upřímný.
A přitom klame.

Má dobré pocity.
Není se čemu divit.
Je mladý.

(Jen podotýkám, že toto, bylo oprvadfu napsáno v roce 1999. Pokud si přečtete anabázi pražskou, tak

Pojď (2000)

Odvaž se člověče.
Netvař se jako v márnici.
Neumíráš.
Ty žiješ.

No tak se vzpamatuj.
Zařvi si. Jen tak.
Na všechny okolo.
Buď svůj.

Ukaž jim to.
Projev se.
Přece si chytrý,
protože jsi člověk.

Kolikrát ti to mám říkat.
Už mně to fakt nebaví.
Připomínáš mi starý strom.
Tak vyprahlý a prázdný.

Je to trochu smutné.
Já vím, že ano.
Ale na to si zvykneš.
Třeba se překonáš.

A když ne?
Pak ti zbývá jediné.

Žárlivost (2000)

Dostal jsem vzkaz
od mé milé.
Prý je v tom kaz,
hmm, jak pošetilé.

Prý už nemá inspiraci,
že nemá chuť.
Já dostávám motivaci,
do pití jí nalít rtuť.

A pak probudil jsem náhle.
Měl jsem sen moc divný.
Zívl jsem si táhle.
Oči slzy plivly.

A dostal jsme vzkaz
od

SM (1999)

Tak mě to napadlo,
dostaneš žihadlo
přímo do zadnice.
A řveš: "Já chci více, více!"

Tak mě to napadlo,
omotat chapadlo
kolem tvéo těla.
A řveš: "Už dost, už mi bělá"

Tak mě to napadlo,
strčit rýpadlo
přímo do vagíny.
A řveš: "To je tak popudlivý!"

Tak mě to napadlo,
použít lapadlo,
chytnout tě a nepustit.
A rveš: "Odpustit? Jo, odpustit!!"

EMA (2000)

Citím radost nebo štestí?
Nevykřiknu sevřu pěsti,
potichu i bez šelesti.

Nedá se popsat slovy,
je to ňáký pocit snový.
Jako návrat do své nory.

Myslím na ty ruce stále.
Nezdají se velké ale.
Spíše hodně hodně malé.

Jezdí sem tam po mé kůži.
Hrdlo se mi vzdechy úží.
A pak najdu zvadlou růži.

Zvadlou růži? Ano, na zdi.
Šeptá rychle:"Nespi, jen bdi."
Užívej si v odpoledni.

Tohle asi není pravda.
To jsou jenom, zaříkadla,
ktzerá z nebe na zem spadla.

Vracím se zpět k rukám dvěma,
přišla na ně velká tréma.
Došlo mi to je to EMA.

Duše (1999)

Stiskni se v duši!
Udělej krok!
Začíná rok
nespoutaného rauše.

Kdo ví jak bude.
Nikdo to neví asi.
Všichni se pokouší hasit,
svou rozpálenou duši.

Neumírej TY duše.
Začni kvést květy,
dosáhneš mety,

Pro... (1999)

Chodím po chodbách jen pár minut.
Mám na zátylku břitvu.
Je to pocit ne z toho světa- je odjinud.
modlím se, abych vyhrál tuhle bitvu.

Břitva si pohrává s mojí kůží.
Leskne se a je nabroušená.
Nesu ti zvadlou, ale krásnou růži.
Pro tvou lásku, která je podroušená.

Závist (2000)

Louka plná trávy
a květů se leskne.
Sopka plná lávy
a nerostů jen teskne.

Cítí se tak osaměle,
bez života bez nádechu.
"Zelená" teď hladí směle
srst pyšného mechu.

Chrlí sopka v té závisti
žhavou tekutinu.
Už neuvidíš ani listí
ani zeleninu.

Vyhrála si malou válku,
stále lávu lije.
Avšak nitka od korálků
pod "žhavou" přežije.

Ostrost (2000)

Rozřízni myšlenky,
své i té panenky.
Nedrž ji tak křečovitě.

Rozřízni duši svou.
Projdi si hustou tmou.
Možná půjdeš i za světlem.

Rozřízni hranice.
Jo, je to štvanice.
Snad alespoň s ňákým smyslem.

Rozřízni svý ruce,
tak rychle a prudce,
aby si se nezastavil.

Rozřízni to tady,
bez jediný rady,
ať nepotkáváš na cestě
jenom samý pády!

Touha (2000)

Co je touha?
Lidská slabost pouhá?
Ouha?

Má ji každý?
Má ji navždy?
Vraždy?

Vraždy se dějí?
Vrazi se smějí?
Pějí?

Hmm, jenom touží!!

Nebe (1996)

Já bych chtěl jít už do nebe,
ať nemusím si zuby mýt.
Tam bych se staral jen o sebe.
Měl bych se asi zastřelit.

Jak to tam asi vypadá.
Asi tam budou andělé,
co mě to vlastně napadá?
Vďyť zrovna vstávám z postele.

Vstávám z postele bez peřin.
Jaký to život žiju.
V té posteli už bylo Kateřin.
Proč ještě vlastně piju?

Já už chci umřít smrtko.
Tak mi dopřej toho štěstí.
Nechci, aby mi bylo trpko.
Chci padnout do tvých lestí.

Deprese (1999)

Když potkáš nekonečný prostor
pro své myšlenky,
je to k zbláznění!?

Zahrnuješ svůj mozek
nesmyslnými obrazy a představami
a chceš se toho oprostit.

A když konečně dokážeš udělat
krok směrem k vysvobození,
něco tě vrátí zpět.

A tak se v tom ztrácíš a čekáš,
že ti snad někdo pomůže,
ale nikdo se neobjevuje.

Potápíš se níž a níž,
potkáváš brány, které jsou temné
a slizké. Beze smyslu.

V dálce vidíš zářit tu poslední,
která je tak nedosažitelná...

Vlastně proč (2000)

Vlastně proč se tady s námi trápíš?
Když víš, že stejně umřeš.
Proč neskončit to hned.
V zásuvce mám v lahvi jed.

Ale ne, ještrě jeden výlet.
Třeba s LSD.
Pár hodin halucinací,
vlna denunciací.

Pak poznáš svět.
Tak jak je. Samé metafory!!
Proč to dělají? Nezbedníci.
Ve dne bdící, v noci spící.

Stejně jako ty a já. Nepoznáš!!
Klamou tě. Záměrně?
Ale ty je klameš taky. Záměrně?
Nevidiš se vevnitř, vně!

Zvracíš. Tolik zvracíš.
Stejně to nepomůže.
Popuď. Rozviř zlost.
Ale nepřejdeš si vlastní most.

Tak si dopřej svobody.
A přejdi ho. Někam!
Někam do samoty duše.
Jenom plná keců nůše.

A vracíš se na začátek.
Cirkulace. To snad ne!!!
Kdy to skončí? Napověz.
Neřekne ti ani kněz.

Tak na to kašli.
Není to důležitý. Hovno.
Je a je a není!?
Kdo to věechno změní?

Jedině ty. Ty a ty.
Nikdo ti nepomůže.
Tak vlastně pro koho a proč...?
Pro tebe, tak skoč!